Odpadky volně se povalující po zemi, pach moči, potulující se lidé podivné vizáže nahánějící strach… Začátek děsivého bijáku, nebo prostředí pražského metra? Záleží na každém z nás. Můj subjektivní pohled směřuje spíše na „biják“, ale rozumím i možným obavám ostatních, kteří v návaznosti na současnou situaci v Evropě reagují, řekněme, přecitlivěle.
„Určitě je to jiné. Lidé jsou mnohem všímavější. Vnímají kdejakou volně se povalující igelitku u odpadkového koše, obracejí se na nás a oznamují téměř vše, co by před dvěma lety překročili. Dnes mají strach. Chápu to,“ říká jeden ze strážníků Hlídkového útvaru Městské policie Praha, tzv. metrák. Projedeme s hlídkou několik stanic pražského metra, projdeme i depo v Hostivaři… Nikde nic. Nic podezřelého, nic nebezpečného.
„Dobrý den, pane, jsem strážník městské policie. Všiml jsem si, že máte rozepnutý batoh. Můžu vám ho zapnout?“ obrací se náš průvodce a ochránce města na nevidomého muže čekajícího na metro ve stanici Muzeum. „Jéžiš, určitě. To jste moc hodnej. Asi jsem na to v tom spěchu zapomněl,“ reaguje na slova strážníka. A já se poněkolikáté utvrzuji, že není nad obyčejnou lidskost.
